Letošní jubilejní dvacátá Pražská stovka slibovala náročnou 145 km dlouhou trať  s více než pětitisícovým převýšením a tradičně silnou konkurencí. Do Modřan jsem vyrážel z Beskyd tradičně vlakem s větším předstihem, abych měl dost času na klidnou přípravu.  Je to už taková klasika, dokoupit nějáké jídlo, baterky do čelovky, prezentovat se, v klidu se sbalit, pokecat s kamarády a odstartovat. Předpověď počasí slibovala silný vítr (po Evropě zuřil orkán Xaver), sněžení a trochu mrazu, takže vcelku dobré vyhlídky, až na ten vítr! V devět  večer odstartovalo ze Sofijského náměstí v Modřanech zhruba 300 účastníků.

Dlouho jsem plánoval jak takový závod vůbec rozběhnout, protože 145 km, to už je slušná porce a dalo by se zde při přepáleném začátku dobře vytuhnout. Až zhruba do 25km jsem si běžel svoje a snažil jsem se nenechat ovlivnit prvními závodníky, kteří běželi na můj vkus hodně rychle. Zhruba po třech hodinách závodu jsem se dotáhl na čelo závodu a spolu s Lukášem Masákem jsme začali udržovat neskutečně rychlé tempo.  Ze začátku jsem si myslel, že Lukáš brzy vytuhne a já si dál poběžím svoje, jenže jak se později ukázalo je to neskutečný bojovník s obrovskou vůlí a odhodláním! Lukáš měl jednu velkou výhodu, byl místní a skoro celou trať velice dobře znal, takže když jsem mu já trochu poutekl, tak na prvním rozcestí, kde jsem se musel zorientovat kam dál, mě zase doběhl a tak se to několikrát opakovalo. Občas jsem zahlédl závodníky za náma, ale náskok jsme měli stále dost veliký. Na 60 km (kontrola Všeradickém pivovaru) jsme dali bleskovou polévku a běželi dál. Tady jsem Lukášovi utekl za celý závod asi nejvíc, jenže jsem bohužel přeběhl jednu kontrolu a musel se vracet, sice to bylo jen pár desítek metrů, ale i to stačilo, aby mě Lukáš zase dohnal. Dál už jsme zase běželi spolu, čekal jsem, jestli nás zezadu někdo doběhne, třeba pan Cypra nebo Stárek, ale stále nikdo, takže jsme opět osamoceni doběhli na kontrolu na 80 km do Králova Dvora, opět rychlá polévka a vstříc denní části závodu (posledních sakra těžkých 65 km).

Co se týče orientace, trochu jsem zariskoval a zvolil navigaci v mých hodinkách Suunto Ambit a musím říct, že rozhodně nezklamala (samozřejmě jsem s sebou musel mít externí baterii) Většinu trasy jsme běželi, krom těch největších stoupání, která jsme dávali rychlou chůzí, takže to ubíhalo vcelku rychle a navíc, když nemá člověk žádnou krizovku, tak ho to strašně moc baví.  Karlštejn (105 km) opět rychlá polévka a další pokus Lukášovi utéct, bral ještě vodu, takže jsem měl nějákou chvíli k dobru, jenže mě po chvíli zase dohání a ta poslední polévka ho nějákým způsobem nakopla, protože od té doby jsme to rozběhli ještě rychleji než ze začátku a s pomyšlením na to, že nás někdo může dohánět jsme se několikrát přistihli, jak běžíme i do prudkého kopce! Nahnáno jsem měl osobně po celý závod, protože žádnou informaci o tom jak je to za náma jsem neměl.

Začali jsme být tak rychlí, že Olaf nestíhal dávat kontroly a dokonce nestíhal ani doznačovat trať. V Nazaretu jsem Lukášovi skoro nestíhal, byl to neskutečný fičák, přes popadané stromy, přes potok a tak pořád dokola, až jsem se pomalu začínal bát, že tohle nevydržím, vše se ale opět srovnalo v následném stoupáku. Pomalu, ale jistě se začaly blížit poslední kilometry závodu, které obvykle bolí nejvíce a strašně pomalu ubíhají. Člověk si řekne, že je to už jen patnáct kilometrů, ale když si uvědomí co všechno ještě musí absolvovat, aby se dostal do Modřanské rokle, je to prostě na palici. Navíc když příjdou ty pověstné bílé šipky, které jsou prostě všude je to nekonečné, ale to si člověk musí zažít.  Oba už jsme byli s Lukášem docela otupělí a únava byla  znát, stále jsme se však snažili držet tempo a být co nejdřív v cíli, bylo jisté, že čas, který jsem před závod plánoval, tedy pod dvacet hodin, padne. A je to tady Modřanská rokle, poslední stoupání a záverečné stovky metrů do cíle, který byl opět v základní škole Profesofa Švejcara v Modřanech. Cílový čas 18:40 hod, doběhli jsme s Lukášem vzhledem k vývoji závodu společně, unavení a pěkně vyřízení, ale první a nesmírně šťastní!

Můj čtvrtý start na tomto závodě mi tedy opět vyšel a po předchozích dvou vítězstvích se mi podařilo zvítězit i potřetí z čehož mám velikou radost, protože každý ročník Pražské stovky je nesmírně těžký a člověk si musí sáhnout opravdu na dno a předvést to nejlepší!

Poděkování patří Olafovi, kterej opět vymyslel super trať, na které se člověk opravdu nenudil, velké poděkování si také zaslouží celý realizační tým, který zvládl celou akci ukázkově i ve skromných podmínkách a nesmím zapomenout ani na Lukáše (bývalého cyklistu, kterej už moc netrénuje), protože bez něho, bych se do cíle, tak rychle nikdy nedostal!

Na první pohled Snowcrossy běžeckou obuv vůbec nepřipomínají, svým zpracováním vypadají spíše jako kotníkové boty. Jenže Snowcrossy jsou ryze běžecké závodní boty, s nízkou váhou, které jsou mimo jiné i díky hřebům přímo předurčeny pro běh v extrémních podmínkách. Hned jak jsem boty dostal a šel v nich první trénink, bylo mi jasné, že si budeme rozumět. Odběhl jsem v nich závod LH24, část Zimní výzvy, Krkonošský survival a mimo jiné jsem v nich také něco odtrénoval, takže suma sumárum – v Snowcrossech jsem za tři měsíce absolvoval přes 400 km ve sněhu a mrazu.

Tak tedy pár poznatků: 

Jak už jsem psal, vypadají na první pohled jako kotníková obuv, a to díky ochrannému návleku. V podstatě jsou to Speedcrosy (nebo spíš Spikecrossy), mají klasické rychloupínací zavazování (tak jak jsme u Salomonu zvyklí), jsou hodně lehké, jen mají navíc ten návlek, který celou tu ,,vnitřní botičku,, chrání. Tento návlek opatřený zipem funguje spolehlivě, je dosti vysoký a pohodlný. Zapínání zipu obvykle nečiní žádný problém, pokud však máte hrubou a vysokou ponožku, musíte tomu trochu pomoct a stáhnout si to rukou, jednoduše řečeno není to jedním tahem.

Hodně lidí se mě ptalo jakou mají boty membránu a co vydrží. GoreTex Snowcrossy nemají, ten do běžeckých bot nepatří (můj názor), mají však membránu Climashield, která zajišťuje ochranu proti vodě, je prodyšná a zaručuje nízkou hmotnost. A co vydrží? Na žádné velké brodění to není, v mokrém sněhu po kolena je v botách za hodinu a půl mokro, ovšem na takové to naše klasické běhání jako je Lysa Cup nebo Lh24 jsou Snowcrossy jako dělané.

Největší předností je však podrážka, která je opatřená devíti hřeby. Ať už člověk běží po uježděném sněhu nebo zledovatělém úseku boty neskutečně dobře drží a dodávají každému kroku velkou jistotu a to jak ve stoupání, tak i v seběhu! V botech jsou anatomické stélky OrthoLite. Snowcrossy jsou celkově hodně pohodlné, oblast kolem kotníku je navíc vyztužená. Co se týče dlouhého běhu/treku, tak jsem nikdy neměl problém s žádnými otlaky či puchýři a to ani po závodě Lh24.

Snowcrossy splnily veškeré mé očekávání a staly se nepostradatelnou součástí na všech mých náročných běžeckých zimních závodech. Takže pokud máte nějakou tu korunu navíc a chcete dobré zimní běžecké boty, vyplatí se do nich investovat

https://salomon-run.cz/snowcross-cs-black-red (nový model – zima 2013/14)

https://salomon-run.cz/snowcross (recenzovaný model – zima 2012/13)

Časy se trochu změnily, po kopcích pořád lezu a navíc k tomu po nich i běhám, takže uběhnout sto kilometrů v Alpách není nic až tak nereálného. Je středa 28. a já sedím spolu s Jakubem Řídelem, Zbyňkem a Klárou Cyprovými v autě směr Chamonix na slavný TNF UTMB. V lednu jsem měl štěstí, vylosovali mě na tento závod, konkrétně na trať CCC se startem v italském Courmayeuru. Tuhle distanci jsem si vybral na základě doporučení od kamarádů, kteří zde už závodili. Jedná se o stokilometrový závod, který by měl být dosti běžecký a teoreticky by se tu dal zaběhnout i dobrý výsledek. Trať TDS není až tak běhavá a klasické UTMB, jo tak to si nechám raději na později!

Do Chamonix přijíždíme po dlouhé cestě ve čtvrtek odpoledne, jsem celkem v časové tísni, protože mě čeká zdlouhavá prezentace, ubytování a příprava na závod, na který musím odjet už v pátek v šest ráno. Stíháme ještě fandit našim finišerům trati TDS a hurá na prezentaci. Slušel by tomu zvláštní odstavec, povinná výbava je totiž kapitola sama o sobě. Nepromokavá bunda, nepromokavé kalhoty, dlouhý kalhoty, teplé triko, čepice, rukavice, obinadlo, čelovky, náhradní baterky, alu folie, mobil, nádoba na pití 1L, hrneček no prostě kupa věcí, které se musí donést na prezentaci, kde to zkonrolujou, dají vám číslo a čip a popřejou hezký závod. Zní to docela jednoduše, jen kdyby nebyla u prezentace fronta přes půl Chamonix. Pravda trochu přeháním trvalo to celé dvě hodiny, naštěstí jsme všichni prošli a mohli se jít ubytovat. Na poslední chvíli jsme našli super kemp, takový malý a skromný, pár minut od centra, kde pro nás bylo poslední volné místo. Stany byly postavané za pár minut, rychle najíst, nachystat se na závod, návštívit nové kamarády v nedalekém apartmánu a rázem bylo deset večer, nejvyšší čas jít spát (ráno mě totiž čekal budíček už v pět, protože v šest mi jel autobus na start do Courmayeur).

Vstávat ráno v pět kvůli odjezdu na start, který je až v devět, to je to poslední co se mi chtělo, ale neměl jsem na výběr. Sbaleno jsem měl z předchozího dne, takže ráno žádné zmatky jen jsme popadl batoh, doplnil pití a hurá do města na autobus. Odjeli jsme na minutu přesně, cesta do Courmayeuru uběhla celkem rychle (cca 40 min). Začínalo svítat, pohledy na okolní kopce byly fantastické, dal se tedy očekávat hezký závod, který by počasí nemuselo zkazit a hlavně by se nemusel zkracovat. V Courmayeuru jsem byl asi dvě hodiny před startem, taktak jsem našel kousek místa v teple nějaké recepce, kde bylo dalších asi padesát lidí a snažil se usnout. Moc se mi to nedařilo, všude byl hluk a zmatek, každý byl nervozní, na záchody byla několika minutová fronta. Snažil jsem se být celou dobu v klidu, prostě no stress a v duchu jsem si plánoval co a jak v závodě udělám. Dvacet minut před startem jsem byl na cestě do startovního koridoru a ejhle, chcaní..Všude fronty a všude plno lidí, stálo mě to dobrých pár minut než jsem našel vhodné místo, ale jít na start a cítit se v pohodě je prostě základ úspěchu. Tenhle úkon mě však stál zařazení hluboko do startovního pole a v duchu jsem si říkal: no do prdele. Úderem deváté bylo odstartováno, tempo mírné, ale v dálce už to draci mydlili vstříc kopcům. Snažil jsem se tím nějak netrápit a běžel si svoje. Počáteční kilometry po asfaltu jsem si užíval a prokousával se pomalu dopředu, při náběhu do terénu všichni trochu zvolnili a koho to před sebou nevidím. Má to cop, hezký zadek, velké tetování na noze, že by Fernanda? Je to tak, úvodní stoupání absolvuji společně se známou ultra běžkyní Fernandou Maciel, což byla záruka dobrého tempa pro začátek a slušné podívané.

První dvoutisícový kopec za mnou, super, vůbec nemám myšlenky na to, zjišťovat pořadí a dávám se do svého oblíbeného seběhu. Jde to dobře, daří se mi postupně předbíhat všechny závodníky i Fernandě jsem utekl. Na občerstvovačce doplňuji jen pití a běžím dál, začíná být pořádně teplo a spotřeba tekutin je dost veliká. Terén mi naprosto vyhovuje, je zvlněný dá se slušně běžet. Mám za sebou skoro 26 km a dobíhám na druhou občerstvovačku do Arnuvy. Zase tady nestrácím moc času, doplňuji pití a zkouším něco k jídlu, sýry a salámy super, citím se velice dobře, což je dobře před následujícím dalším dvoutisícovým kopcem. Atmosféra je úžasná, všichni fandí, vůbec nevím jak si v závodě vedu, ale snažím se na to zatím nemyslet. Stoupání na Grand Col Ferret je nekonečné, přichází první malá krizička, dávají mě asi dva závodníci a je mi tak trochu blbě. Vše si ale opět vynahrazuji v seběhu, kde předbíhám několik chlapců a zase to jde dobře.

V podstatě až do Champex-Lax, kde je občerstvení a je to asi padesátýpáty kilometr si závod neskutečně užívám, dobírám opět pití, jím a poprvé se tak nějak začínám zajímat, který asi jsem. Musel jsem se na to ptát asi třikrát ve dvou jazycích, protože jsem nemohl uvěřit, že jsem někde kolem dvacítky, přesně o takovém umístění jsem na startu snil. Měl jsem před sebou ještě asi čtyřicetpět kilometrů a začal jsem v hlavě spřádat taktiku a postup jak tohle umístění udržet. Základem bylo nějak extra nezrychlovat, jíst, pít a hlavně nedělat žádné kraviny! Celý úsek až do Trientu (72km) už nebyl tak v pohodě, byl zde jeden výrazný stoupák, který mi dal zabrat trochu víc, než jsem čekal a začaly zde menší křeče a pár lidí mě předběhlo, seběh už jsem si tolik neužíval. Na občerstvovačku v Trientu už jsem dobíhal zase docela v pohodě a nic mi nebránilo běžet dál do Vallorcine. Na každém kontrolním bodě už jsem svoji pozici docela řešil, ale pořád to bylo kolem té dvacítky, super!. Trochu jsem se děsil posledního kopce, měl opět přes dva tisíce, byl kousek od cíle a dala se tam čekat krizovka.

V seběhu před Vallorcine se už začlo stmívat a musel jsem vytáhnout čelovku, začal jsem být trochu nervozní, protože můj hlavní cíl byl, zvládnout závod do půlnoci, což se ale nezdálo vůbec nereálné, ba naopak. Tak jo Vallorcine, opět jídlo a pití a vstříc posledním kilometrům do Chamonix. Před posledním stoupákem jsem se chystal hodit do sebe tabletky proti křečím Anticramp, které mám odzkoušené, že fungují. Sahám do kapsičky a průser jako vrata, bohužel jsem v tom předstartovním shonu zapomněl hodit plátko tabletek do sáčku, takového kterej má nahoře tu pásku a chrání obsah před vlhkem a všechny tablety včetně brufenu se mi rozmočily na kaši. Přesně v tom místě a okamžiku odstartovalo mých nejdelších asi osmnáct kilometrů v životě. Dobíhám k asfaltce a vysoko nademnou vidím čelovky, kopec jako prase, nekonečné serpentýny. Na to, že je už docela tma, stojí a fandí tady hodně lidí a snaží se mě hnát dopředu. Nejde to, konec tečka, křečuju jako nikdy, občas musím i zastavit, tempo rapidně pokleslo. Banální věc, která trvá obvykle dvě-tři minuty se mění v zásadní problém. Je mi neskutečná zima, oblíkám se do Goretexu, bunda, kalhoty, čepice a ze zadu mě začínají dohánět další a další. Nejhorší okamžiky, které mohou nastat, hlava chce, ale tělo ne. Kilometry ubíhají velice pomalu spíš vůbec…Konečně jsem na vrcholu, vidím v dálce osvětlené Chamonix, běh je vyloučen, tak pajdam a hlavou se mi honí nejčernější myšlenky, jak to takhle můžu posrat. Úsek z Vallorcine do Chamonix měří asi 18 km, jdu ho asi šest hodin, lidi mě předbíhají jako na běžícím pase, ale je mi to jedno, z kopce mi dělá problémy už i chůze, ale vidina finišerské vestičky mě žene dál. Konečně jsem zdolal nekonečné šestikilometrové klesání a mám před sebou poslední cílové metry v Chamonix. Na to, že je někdy po jedné v noci, je tu slušný počet lidí, fandí a povzbuzujou, zklamaně docházím do cíle, závodníci předemnou se radují z dokončení, mám z toho celého zajímavý pocit. Poslední pípnutí čipu a je konec, jsem v cíli CéCéČka, po bezmála sedmnácti hodinách, na devadesátémčtvrtém místě, beru jídlo, pití a jdu do kempu..

Po dlouhém spánku se probouzím do opět prosluněného dne, cítím se mnohem lépe, nohy mě sice bolí, ale první myšlenky jsou na to, že se v prosinci opět přihlásím, budu doufat ve štastný los a v srpnu 2014 se postavím opět na start CéCéČka s myšlenkou boje o tu vysněnou dvacítku!

Na závěr chci poděkovat za super vybavení a nepromokavé kalhoty na poslední chvíli od firmy Salomon, dále všem kteří mi fandili a sledovali průběh až do pozdních hodin, za všechny esemesky a zprávy na facebooku, ale hlavně Kubovi, Zbyňkovi a Kláře za super spolujízdu a kupu srandy!